Ti z vás, co pamatují socialismus, si možná ještě vybaví tu dobu, kdy neexistovaly žádné mobilní sítě ani Internet, a lidé se na dálku dorozumívali pouze telefonicky či faxem. Byla to doba velice zajímavá, protože ačkoli to bylo po technické stránce nesmírně primitivní, lidé měli k sobě blíž tím, že byli více v kontaktu osobním. Dnes můžete oslovit kohokoli i z druhého konce světa během pár sekund, ale je to stále jen virtuální záležitost, nikoli fyzická. S trochou humorné nadsázky to můžeme přirovnat ke krásné ženě, kterou mají muži pověšenou na zdi na obrázku a mohou se na ni jen dívat, v porovnání s toutéž ženou, s níž spolu sdílí kuchyňský stůl, sedačku v obýváku a postel v ložnici, kde se navzájem dotýkají a milují.

Digitalizace nám sice přináší jisté výhody, ale také mnoho záludností, a pokud si prozatím odmyslíme její zneužití, což je teoreticky možné, jde zejména o absenci fyzické blízkosti a sdílení energií, které vyzařuje každá živá bytost. Je zkrátka něco úplně jiného někoho se dotknout, podat mu ruku, pohladit jej po tváři nebo políbit, anebo s ním pouze vyměnit pár řádek po e-mailu.

Dětská pískoviště byla již za socialismu jednou z cest, jak si udržet tělesnou blízkost s kamarády nebo s rodiči a tvořivě si hrát s velmi oblíbeným sypkým médiem. Od té doby se na jejich konstrukci a hlavně samotné podstatě nic nezměnilo, stále jsou to ty oblíbené čtvercové nebo obdélníkové uzavřené boxy s obrovským rozsahem tvůrčích možností. Pískoviště Vladeko Dětská hřiště umožňují rozvíjet dobré psychické vlastnosti vašich ratolestí, ale to naní vše. Zároveň vás vybízí, abyste si tam hráli s nimi.

Možná se to zdá přitažené za vlasy, ale my dospělí častokrát zapomínáme na to, že jsme svou duchovní podstatou také děti, a že smyslem života je tvořivost, radost z pohybu a blízkosti druhých bytostí, a hlavně hravost. Říká se, že „kdo si hraje, že nezlobí“, toto rčení by si měl zapamatovat každý z nás, protože čím méně zla a kriminálního chování ve společnosti, tím lepší společenské klima se v ní udrží.